Obsazení, režie, výprava - to všechno se dá zvládnout, ale co s diváky?

Březen 2012

Jak "divadelník" přichází o iluze...

21. března 2012 v 17:50 | Péťa P. Ríová |  Názory, komentáře
Vždycky jsem si říkala, že lidé od divadla jsou všichni ohromně inteligentní a života schopné osobnosti, že přece něco tak posvátného jako je divadlo nemůžou dělat prach obyčejní lidé, ale pouze vyvolení, takové osobnosti, před kterými se i sami bohové sklánějí aby nestínili jejich motivující záři. Chyba, hrubá chyba...

Na začátku všeho bylo nadšení. Divadlo jsem zbožňovala. Téměř při každém představení jsem měla záchvat Stendhalova syndromu (viz. internet) a při děkovačkách jsem si v záchvatu pláče říkávala, že tohle chci dělat. A tak jsem se přihlásila do ZUŠ Střeziny v mém milovaném městě Hradci Králové. Zdánlivá idilka začíná.

V příběhu pana Svatopluka Čecha o panu Broučkovi nerozumí český maloměšťák obyvatelům Měsíce. Vždy jsem si myslela, že podobná individua najdete i u divadla a jelikož mám na tyto individua tak trochu uchylku, radostně jsem přijímala každý náznak přátelství ze strany někoho, kdo třeba jen zapojoval kabely. Je přeci od divadla a v divadle je všechno úžasné.

Domnívala jsem se a stále se domnívám, že divadlo a nejen divadlo, ale jakékoliv umění bylo, je a doufám, že i bude zdrojem národní obrody. Vždyť umělci už prostě takový úděl mají od přírody - posunout lidi k určitému vědomí národního cítění. Kde jinde to ti lidé mají najít? Lidé si nestavili Národní divadlo jen tak pro radost. Jenže, když potkáváte denně lidi, kteří si věčně stěžují jak se jim všechno sere a jak je tenhle stát na prd, jak by to všechno vyměnili a předělali, denně si chtějí o svém životě rozhodovat sami a když se jich zeptáte, jestli tedy chodí rozhodovat o části svého bytí a využívají možnosti volby a chodí k volbám, dostane se vám odpovědi v naprosté většině: NE. A tak to je i u divadla. Lidé by chtěli dělat umění, stěžují si, že se vše děsně vleče, že premiéry představení se nikdy nedočkají, ale tytéž lidé věčně neumějí text, ještě si ani nevytiskli scénář, nechodí na zkoušky a když se něco dělá, tak mají milion jiných starostí. Jak tito lidé, kteří si z nevědomosti a lhostejnosti k veřejnému dění udělali životní styl mohou hrát divadlo a stávat se "učiteli" lidu?

Moc se mi líbí představení Klicperova divadla v HK. V téměř každém představení si najdu kousek, který se týká současné situace českého národa a kritizuje právě lidi, kterým to je lhostejné. Lidé by chtěli dělat bůhví jaká zaměstnání se špičkovým platem, mít krásný dům, zahradu, krásnou ženu nebo muže a slibnou budoucnost, ale pro to hergot musí nejdřív něco objetovat ne? Nic nejde zadarmo a jak se hezky česky říká: "Bez práce nejsou koláče."

Jenže těžko říct, někde se stala chyba.

Pan Žáček

5. března 2012 v 12:28 | Péťa P. Ríová |  Všední zápisky
Dnes mě zaujala "mini" básnička pana Jiřího Žáčka a tak si uděláme pondělní chvilku poezie a ukážeme si jí...

"Otevřený dopis holubům

Našli jste si zábavu -
kálet lidem na hlavu.
Najděte si jinačí -
v tom si lidi vystačí."

No není úžasná?