Obsazení, režie, výprava - to všechno se dá zvládnout, ale co s diváky?

Pohádka o Pomněnce a Zvoníčkovi

21. června 2011 v 16:47 | Péťa P. Ríová |  Povídky s medvídky
Jedna krátká pohádka, napsaná dnes ve škole... :-)

Když ranní slunce vylezlo na obzor, byla již Pomněnka vzhůru. Připravovala si snídani podle receptu babičky Vrbkové: "Jednu kuličku maliny, trochu medu od lesních včel, kapku nekratu z hluchavky, zamíchat, nalít na kus plástve a hotovo." Věřte, že takovou dobrotu jste jaktě živ nejedli. Pomněnka byla moc hezký mladý skřítek. Měla zrzavé husté kadeře zhruba do půlky zad, očka jasně zelená, tak jako když vyraší mladé kapradí a tvářičku pihatou jako kdyby na ni přes sítko vysypali pyl ze všech kytek co na Bledulkové pasece rostou. A že jich tam roste! Sukýnku jí ušili z květů šípku a halenku spíchli z lístků kopretiny. Její jméno bylo odvozeno od místa, kde se narodila - v pomněnkách na břehu potůčka, který Bledulkovou paseko protéká.


Ucházel se o ní syn krále skřítků Šiškoviče, princ Řepín, který sice vlastnil obrovské mění a nevypadal zrovna nejhůře, ale snad i kámen pobral více moudrosti. Pomněnka ovšem myslela na někoho úplně jiného. Její srdce patřilo mladému skřítkovi Zvoníčkovi, který je stejně starý jako ona. Prožili spolu tolik dětských lumpáren. Například, když ukradli strážnému Hvozdíkovi trubku, troubili na ní až vyvolali na celé pasece poplach. Pomněnčina maminka zemřela krátce po porodu a tak jí vychovával její tatínek - místní krčmář, skřítek Růžek. Občas mu do krčmi chodila pomáhat. Jako každý den, i dnes mu po snídani šla pomoci zkrotit několik žíznivých a hladových škřítků. Objednávky byli ve směs stejné - klobáska z mletých pestíků sněženek, občas vývar z podzimních mšic a mravenců, nebo specialita zdejšího podniku, zapečené housenky lišajů. K tomu si obyčejně žížnivý skřítci obědnávali chmelovou medovici. Každé poledne, že by si podle něj mohl krčmář Růžek řídit hodiny, přicházel do podniku na oběd Pomněnčin milý Zvoníček. Dnes však nepřišel. Pan Růžek Pomněnku uklidňoval, že se jenom někde toulá, ohledně jak to často dělával. Když Zvoníček nepřišel na oběd ani následující dva dny, začala o něj mít Pomněnka strach. Neuklidnili ji ani fámy. Zvníček se prý vydal hledat bájný květ kapradí, který ovšem vykvétá pouze o Svatojanské noci, která je až za týden. Pomněnka si vzpoměla na jakýsi výpočet, říkající pravé datum Svatojanské noci. Den Zvoníčkova zmizení! On ho opravdu šel hledat! Bájný květ kapradiny přivolávající svému majiteli magické schopnosti. Ale k čemu skřítek potřebuje ještě více magiských schopností? Pomněnčiny otázky se začali množit jako plši. Sepsala dopis tatínkovi na rozpoučenou a vyrazila Zvoníčka hledat. Šla kam jí škřítkovské nožky nesly. Šla velmi dlouho, míjela spoustu dalších skřítkovských vesniček, ale v žádné o mladém plavovlasém skřítkovi nevěděli. Když se začala smrákat, byla Pomněnka již velmi unavená a tak si postavila přístřešek z dubových listů. Chvíli seděla u rozdělaného ohýnku. Jenom co se zvedla, že půjde spát, objevila se před ní lesní víla. Víla byla štíhlá jako jarní lískový proutek, plavé vlasy jí splívaly podél ramen, modré oči zářily jako dvě studánky a šaty jakoby ušité z ranní mlhy.
"Vím co hledáš Pomněnko! A také vím, kde to najdeš." řekla krásná osoba a pokračovala.
"Tvého milého unesla zlá čarodejnice, aby získala zázračný květ kapradiny, jež Zvoníček našel, aby přesvědčil tvého tatínka o vaší lásce a ty jsi si nemusela vzít toho hloupého Řepína. Zachránit ho může jenom pravá láska. Ovšem není to tak jednoduché! Zlá čarodejnice bude chtít něco na oplátku. Dej jí kus tuhle mých šatů. Sama ví, že vílý šaty přitahují lásku a snadněji ji udrží."

Pomněnka si uklidila kud víliných šatů a vyrazila. Došla až na pokraj kouzelného lesa, ze kterého se ozívalo houkání hejkala, zpěv lesních víl, lákání bludiček a spoustu dalších hrůzunaháněnjícíh zvuků. Všimla si velké strašidelné chalupy na kterou zaklepala.
Ozvalo se nepříjemných a pisklavým hlasem: "Co tu pohledáváš mrňousku?"
"Přišla jsem osvobodit Zvoníčka!" odpověděla statečně Pomněnka.
"A co za to? Co nabízíš na oplátku?"
"Mám kus šatů lesní víly. Sama víš, co mají za moc!"
Dveře od chalupy se otevřely. Jenom co Pomněnka vstoupila, skočil na ní obrovký pavouk a začal jí obmotávat svojí pavučinou. V tu chvíli se stala nevídaná věc. Zvoníček, který byl zamčený o kus dál v kleci, vytáhl z kapsy kapradinový květ a hodil ho po pavoukovi, říkajíc kouzelnou formulku: "Concrementum est!". V okamžení, kdy se květ dotkl pavoučí pokožky, změnil se pavouk na čarodějnici, která hned zkameněla. Pomněnka se vymotala z pavoučí sítě, vzala čarodejnici klíč od Zvoníčkovi klece a Zvoníčka osvobodila. Spolu pak utekli z kouzelného lesa domů, kde jim jejich láska, nejen vlivem kusu látky v víliných šatů, vydržela po celý krásný skřítkovský život.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama