Obsazení, režie, výprava - to všechno se dá zvládnout, ale co s diváky?

My čekali jaro...

29. dubna 2013 v 19:00 | Péťa P. Ríová |  Všední zápisky
A tak to tu máme zase... Zima, chladno, vlezlo, mrazivo (i když mrazivo ani tak ne). Po týdnu jarní nálady a pohody, kdy se teploty šplhaly už i k letním hodnotám je tu opět období pozdně podzimní až mlhavě zimní. Teploměr avizuje maximálně 10°C, lidé se opět halí do mikin a bund a váhají, zdali zimní oblečení opravdu uložit do skříní či na půdu. A tak si říkám, kde je k sakru to globální oteplování?
Venku sice vše hezky kvete avšak obloha se mračí a hrozí dešťovými prsty. A to to vypadalo tak nadějně! Jediným přiblížením jarního počasí je na půl uschlý ukradený zlatý déšť na mém pracovním stolku.
Což byla také vtipná historka - jdeme si takhle ze školy a kousek od internátu vyhlíží několik keřů zlatého deště, očividně zanedbaného, z poloviny pokrytého plazivým sajrajtem. Po utržení třetí větvičky se z poza plotu (který byl až za keři) ozývá: "Kdo mi to tu loupe perníček?" a záhy: "Podej mi vzduchovku, já jim ukážu!". Po této věte bereme s kolegyní Kokajnovou nohy na ramena a utíkáme seč nám nohy stačí. Přežily jsme!

Tak se tedy mějte hezky a na navození pohodičky (nemluvě o výborném kokosovém frapé s kolegyní Ďopanovou) posílám písničku.

Amígos!

 

Ach ta puberta

28. listopadu 2012 v 23:05 | Péťa P. Ríová |  Názory, komentáře
Jak se mi již mnohokrát ukázalo, moji spolužáci skrývají nepoznané zásoby inspirace. Oblíbila jsem si tuto jejich vlastnost, přestože mě většinou musí nejdříve namýchnout.
Je tomu již několik dní, co mé uši a jiné smysly zaregistrovaly ukázkový příklad jízlivosti a sebestřednosti: "Pabišková ty z tý puberty snad nikdy nevyrosteš." S tímto faktem asi souhlasím, mám to po tatínkovi, tomu také babička každoročně oznamuje tuto skutečnost. Vlastně mi to ani nevadí, beru to spíše jako svou přednost.
Mladí lidé se totiž denně trápí věcmi za které si mohou mnohdy úplně sami. To že se nemůžete rozhodnout mezi dvěma chlapci nebo naopak jednoho uháníte stylem nadzvukové stíhačky F-16C Fighting Falcon není asi zrovna chyba těch okolo. Vaše okolí také opravdu nezavinilo vaši nevědomost a naprostou lhostejnost vůči učení, tedy ani následné propadání z tu a tohohle předmětu.
Myslím si, že je lepší koukat na svět očima možná trochu naivníma, ale veselýma a vzhlížejícíma do budoucnosti s oprimismem než tvářit se jako padesátiletá bába, která v životě nic nezažila a teď se chce pomstít celému světu.
Co si myslíte vy?

Vtipná duše národa

21. listopadu 2012 v 17:13 | Péťa P. Ríová |  Názory, komentáře
Málokterý národ má ironii a jízlivost tak hluboko zakořeněnou v srdci podobně jako národ český. Občané vtipkují, zvlášť jde-li o věc více či méně ovlivňující jejich budoucí život a poměry v naší milované vlasti.

Přímá volba prezidenta se nám pomalu, ale jistě mění v jednu velkou tragikomedii hýřící rozsáhlou škálou hlavních hrdinů. No řekněte, jaký jiný evropský národ se může pochlubit kandidátkou zpestřenou o jednoho milovníka zabíječek a ostrého pití, ženu znásilňující jeden mandát za druhým, japonce, kterého přestala bavit organizace líbánek a letních radovánek, avatara, kterého zřejmě vyprali na příliš stupňů, komunistu, který komunisty nemá v žádném případě rád a spoustu dalších exemplářů.

Na sociálních sítích se již množí šprými bavící nejednu českou vtipnou duši. Soudruzi asi pojali podezření, že pan Fisher s nimi už dále nebude chtít spolupracovat jak tomu bylo dříve a tak nasazují nenápadně do boje alespoň komunisty light neboli kolegy z ČSSD. Jiní chtějí předčít kamarády Američany a tak přeskakují fázi černého prezidenta rovnou do fáze modré a z východu tentokrát nemíří rudí bratři, ale žlutí Japonci.

Lidé si asi přejí, aby na nás v tom širokém světě nezapomněli a abychom po prezidentu kradoucím pera měli někoho echt zajímavého. Na závěr mě tak napadá: Člověk může být rád, že nekandiduje Rath.
Vzhůru k volbám!

Vaše Péťa P. Ríová
 


Jak "divadelník" přichází o iluze...

21. března 2012 v 17:50 | Péťa P. Ríová |  Názory, komentáře
Vždycky jsem si říkala, že lidé od divadla jsou všichni ohromně inteligentní a života schopné osobnosti, že přece něco tak posvátného jako je divadlo nemůžou dělat prach obyčejní lidé, ale pouze vyvolení, takové osobnosti, před kterými se i sami bohové sklánějí aby nestínili jejich motivující záři. Chyba, hrubá chyba...

Na začátku všeho bylo nadšení. Divadlo jsem zbožňovala. Téměř při každém představení jsem měla záchvat Stendhalova syndromu (viz. internet) a při děkovačkách jsem si v záchvatu pláče říkávala, že tohle chci dělat. A tak jsem se přihlásila do ZUŠ Střeziny v mém milovaném městě Hradci Králové. Zdánlivá idilka začíná.

V příběhu pana Svatopluka Čecha o panu Broučkovi nerozumí český maloměšťák obyvatelům Měsíce. Vždy jsem si myslela, že podobná individua najdete i u divadla a jelikož mám na tyto individua tak trochu uchylku, radostně jsem přijímala každý náznak přátelství ze strany někoho, kdo třeba jen zapojoval kabely. Je přeci od divadla a v divadle je všechno úžasné.

Domnívala jsem se a stále se domnívám, že divadlo a nejen divadlo, ale jakékoliv umění bylo, je a doufám, že i bude zdrojem národní obrody. Vždyť umělci už prostě takový úděl mají od přírody - posunout lidi k určitému vědomí národního cítění. Kde jinde to ti lidé mají najít? Lidé si nestavili Národní divadlo jen tak pro radost. Jenže, když potkáváte denně lidi, kteří si věčně stěžují jak se jim všechno sere a jak je tenhle stát na prd, jak by to všechno vyměnili a předělali, denně si chtějí o svém životě rozhodovat sami a když se jich zeptáte, jestli tedy chodí rozhodovat o části svého bytí a využívají možnosti volby a chodí k volbám, dostane se vám odpovědi v naprosté většině: NE. A tak to je i u divadla. Lidé by chtěli dělat umění, stěžují si, že se vše děsně vleče, že premiéry představení se nikdy nedočkají, ale tytéž lidé věčně neumějí text, ještě si ani nevytiskli scénář, nechodí na zkoušky a když se něco dělá, tak mají milion jiných starostí. Jak tito lidé, kteří si z nevědomosti a lhostejnosti k veřejnému dění udělali životní styl mohou hrát divadlo a stávat se "učiteli" lidu?

Moc se mi líbí představení Klicperova divadla v HK. V téměř každém představení si najdu kousek, který se týká současné situace českého národa a kritizuje právě lidi, kterým to je lhostejné. Lidé by chtěli dělat bůhví jaká zaměstnání se špičkovým platem, mít krásný dům, zahradu, krásnou ženu nebo muže a slibnou budoucnost, ale pro to hergot musí nejdřív něco objetovat ne? Nic nejde zadarmo a jak se hezky česky říká: "Bez práce nejsou koláče."

Jenže těžko říct, někde se stala chyba.

Pan Žáček

5. března 2012 v 12:28 | Péťa P. Ríová |  Všední zápisky
Dnes mě zaujala "mini" básnička pana Jiřího Žáčka a tak si uděláme pondělní chvilku poezie a ukážeme si jí...

"Otevřený dopis holubům

Našli jste si zábavu -
kálet lidem na hlavu.
Najděte si jinačí -
v tom si lidi vystačí."

No není úžasná?


Zápisky ze dne 28. února 2012

28. února 2012 v 13:43 | Péťa P. Ríová |  Všední zápisky
Angína je prase...
Čím míň lidi umí, tím víc se tím chlubí...
Čokoláda ze školního automatu je poměrně dobrá...
Napsat slohovku přestává být zábavné, když zjistíte, že váš úvod přesahuje maximální rozsah celé práce...
Naštve, když děláte prezentaci o své ročníkové práci na SOČ a po hodině práce zjistíte, že místo deseti určených minut má vaše prezentace téměř minut dvacet...
Mějte se hradecky!

Fakta o ACTA?

22. února 2012 v 18:20 | Péťa P. Ríová |  Názory, komentáře
Nedávno mě zaujala reportáž o ACTA v televizi. I když jak tak nad tím přemýšlím, nebylo to přímo o ACTA, ale spíše o protestech, které tuto nešťastnou smlouvu provázejí.
Na jedné straně páni "zástupci" a na druhé páni "piráti". Mezi nimi spousta vyplašených lidí a odvážní protestanti. Smlouva sama o sobě je celá nešťastná. Nejdříve se projednává za zavřenými dveřmi (jak je ostatně zvykem u obchodním smluv - ať chceme nebo ne), pak si ji přečtou a zdá se, že špatně pochopí "piráti", strhnou několik webů, čímž veřejnost přesvědčí, že se celá smlouva netýká jich, ale pouze nějaké hordy počítačových úchylů.
A pak protestanti. Ve většině banda uhrovatých studentíků, kterým se nelíbí, že strejdové z Amériky vlítli na jejich tolik oblíbené servery. Proč protestují? Protože se majitelům autorských práv (nebudeme zde diskutovat o tom, zdali jsou to právoplatní majitelé - o velkých firmách vlastnící autorská práva mám vlastní názor, který patří jinam) nelíbí, že doslova kradou obsah, který není jejich. Je to to samé jako kdyby ukradli v obchodě dvd, nebo knihu, nebo cokoliv jiného - rohlík, pití atd.
Nejsem příznivcem ACTA, nemám ráda velké piráty, nemám ráda velké nahrávací firmy a velké vlastníky autorských práv. Ale neprotestuji proti nečemu, o čem vůbec nevím. Čímž se dostáváme zpět k reportáži v televizy a k uhrovitým studentům.
"A jaké důsledky si myslíte, že tato smlouva bude konkrétně pro Vás mít?" zeptala se redaktorka.
"Promiňte, už musím jít" odpověděl mladík a odešel (nebylo o takto doslovně).
A takto to prosím chodí dámy a pánové.
A co vy moji drazí čtenáři? Co si myslíte o ACTA?

Zápisky a škrtance

14. listopadu 2011 v 17:31 | Péťa P. Ríová |  Všední zápisky
Zdravíčko (ne)přátelé!
Podzim se zdá být nenávratně pryč. Venku je zima jako když praští (už jen čekám, až nasněží), ráno jdu do školy po tmě, ve tmě se vracím na internát. I teď už je tma jak v šupleti. Koho by zajímalo jak se mám, mohu hrdě odpovědět, že poslední dobou úžasně akčně, ale zároveň si příjdu jak v bandě debilů. Každý druhý mě sere ať už svojí demencí, tak chováním, mluvou apod. Tento článek bude spíše informativní a doufám, že né poslední v tomto měsíci. Slíbím, že se co nevidět polepším. ovšem teď to opravdu nejde. Dopisuji ročníkovou práci, dodělávám herbář, máme čtvrtletky. Za zimních dlouhých večerů se poradím s kakaem a nějakým zákuskem a jistě něco vymyslíme.

Návrat ztraceného syna

17. září 2011 v 23:50 | Péťa P. Ríová |  Všední zápisky
...nebo spíše dcery. Můj blog trochu upadl že? To víte, začal školní rok a skončila inspirace, tedy né až zas tak doslova. V mém životě se stalo několik nových okamžiků, které změnili přinejmenším výzdobu hradeckého pokoje. Ale po pořádku.

Vše začalo 31. srpna ve středu, kdy mě měl můj táta odvézt na internát do mého milovaného Hradce. Na poslední chvíli byl ovšem odvolán do práce a tak nastalo dilema - vlakem nebo mě odveze mamka? Obě varianty měly svá úskalí. Měla jsem tolik věcí, že bych zabrala nejméně dvě kupéčka a tak jsem možnost vlak zavrhla hned. Druhá varianta byla zrádná v tom, že mamka trefí maximálně tak do Ústí, které je kousek od nás. Tak daleko (cca 130 km) ještě v životě nejela! Ale nedalo se svítit a tak sme vyrazily. Musím říct, že jsme neskončily v Aši, ale opravdu jsme dojely do HK a dokonce i v očekávaném čase! A musím se vám pochlubit svýma užasnýma kapesníčkama! Jenom co jsem je v regále viděla, věděla jsem, že musí být mé!


Vraťme se rychle na zem, aneb o cikánských "mladících"

12. srpna 2011 v 10:40 | Péťa P. Ríová |  Názory, komentáře
Věci občas nejsou takové jak se na první pohled zdají, ale jsou i věci, které na první pohled bijí do očí a přes to, že se snaží tvářit jinak, je vám přesně jasné o co se jedná. Podobné je to s médii a článcích o "mladících". Smutné je, že naprostá většina článků o "mladících" je vlastně o cikánech (promiňte, o Romech tu mluvit nebudem, protože například u nás ve Štětí není ani jeden Rom, ani jeden cikán se nepřihlásil k romské národnosti, poslední Rom zemřel někdy v roce 2001, pokud se nepletu, takže dle mého názoru nemají právo nazývat se Romy).

Kam dál